Napsání reportu z pohárového výjezdu do země, kde zítra znamená včera protahovala neklesající hladina alkoholu v krvi. Bylo to těžké, chlastalo se tam abyste se zorientovali v podmínkách kde nic nefunguje a po návratu znovu, tentokrát na žal. Také si doma po podobné návštěvě začnete vážit toho, že tady občas něco funguje... 

Výjezdu předcházel měsíc organizačních příprav, během něhož jsem se naučil nedivit se vůbec ničemu. Jakékoliv písemné potvrzení z Ruska je jen cárem papíru a neznamená vůbec nic. Stálo by to za rozsáhlý článek pouze o útrapách tohoto organizačního typu, snad se mi podaří to dát do kupy.

První várka fans jak známo vyrazila vlakem v úterý po 14 hodině a jejich cestu bylo možno sledovat online na tomto webu. Naše skupina letěla z Mošnova ve středu s hráči. Už na letišti bylo jasné, že o suchu v Rusku určitě nebudeme a let se nesl v podobném duchu. Po všech letištních kontrolách na moskevském letišti Vnukovo jsme se ocitli v běžném moskevském provozu. Pět jízdních pruhů každým směrem a všichni se posouvají průměrnou rychlostí do 5 km/h v podstatě bez ohledu na to, jaká barva se na vás ze semaforu usmívá. Kolem třetí obsazujeme hotel Český dům. Po pár plzeňských vyrážíme na Rudé náměstí. Opravdu solidní plácek, jen mi tady chybí nějaké ty tanky, ať to má tu pravou kulisu. Lenin má volno, a tak je Mauzoleum zavřeno, okoukneme Kreml a okolí a mažeme zpátky na hotel. Zase to s tou kulturou netřeba přehánět.

Co se děje večer a v noci na hotelu tady rozepisovat nebudu, personál asi jen tak nezapomene. Kdybychom znovu hráli v Moskvě, tak si budeme muset asi hledat jiné ubytování. Ve čtvrtek dopoledne se přes žaludeční problémy přesunujeme na Kyjevské nádraží, kde bez většího zájmu policie dorazila vlaková část baníkovců. Všichni se přesunuli na jídlo a pití do Českého domu, kde byl zastižen i Karel Gott, který byl při focení rázně kárán za nedostatečné roztažení šály. Postupně se začali sjíždět i další baníkovci, kteří dorazili po vlastní ose. Někteří vyrazili za kulturou, jiní do hospod, část za zábavou s chuligány Spartaku.

Blížil se čas výkopu a následoval přesun do olympijského areálu v Lužnikach. Zde náš bus parkuje u objektu, který z venku vypadá jako ruina bývalého stadionu. Zvědavost mi nedala a vydal jsem se přes zábranu výše k nakouknutí. K mému údivu šlo o venkovní bazén, kde lidé zrovna plavali. Kolem stadionu vládl klid, žádné davy zde nemířily a nedostaly se ke mně ani informace, že by nějací chachaři měli problémy se spartakovci.

Stadion v Lužnikach se mi přes svou monstróznost, atletickou dráhu a nízkou návštěvu líbil. Především mě zaujala jeho akustika, fandění obou táborů se zde výborně rozléhalo. Z ruského supportu vyčníval výborný odpovídající pokřik „[vpěrjot Spartak]", zaujaly také vlajky na tyčích a především odpálení nemalého počtu ohňů a stroboskopů. V baníkovském sektoru se nás sešlo přesně 119 a roztáhnutí vlajky „Vlajkonoši domácí" přes sedačky (jinde se nevlezla) zde působilo spíše komicky. Zde jsme doma skutečně nebyli... Přesto jsme i proti domácí přesile fandili a bylo nás slyšet. Obdržení gólu v samém úvodu zápasu už patří ke koloritu důležitých zápasů Baníku, ale další průběh se již vymykal tradičnímu scénáři. Otepka vyrovnal a promarněné šance ve druhém poločase nás přiváděly do kolapsových stavů a po závěrečném hvizdu i k slzám. Se slzami v očích opouštěli při děkovačce stadion i hráči, kterým tleskal i kotel domácích. Hráči Spartaku byli nekompromisně vypískáni, v poháru však na rozdíl od Baníku zůstávají...

Pech měl také jeden z fandů Baníku, který musel ve 30. minutě opustit stadion. Nechal totiž na hotelu pas a musel pro něj okamžitě přes moskevské zácpy vyrazit, aby mu po utkání neuletělo letadlo... Vlakovým fans po zápase také zatrnulo, když autobus, který je měl přepravit na nádraží, aby bez problémů stihli spoj, měl nějakou poruchu. Řidič byl však v klidu, přes nervozitu kolem něj, zachoval chladnou hlavu a vše opravil. Mě osobně pak čekal problém až na letišti. Zde totiž ruská policistka k mému údivu zjistila, že mám ve vízu napsáno, že jsem žena. Byl jsem odveden do jedné kanceláře, poté do druhé, ale všude pouze kroutili hlavou bez návrhu řešení. Možná chtěli nějakou tu bankovku, nevím. Nakonec jsem se dostal zpět k policistce, která opět koukla do mého pasu, opět zakroutila hlavou, ale nakonec jsem byl k velké úlevě z Ruska puštěn domů.

V letadle došlo i na degustaci nákupů z duty free shopu. Poslední překvapení přišlo na mošnovském letišti. Vůbec mě nenapadlo, že po vyřazení bude výprava fotbalistů v nočních hodinách očekávána asi šedesáti fanoušky, kteří jim přišli potleskem a zapěním klubové hymny poděkovat za kvalitní výkon.

Nakonec se ještě jednou omlouvám za zpoždění, psal jsem tento text tři dny, snad si v něm něco zajímavého najdete.